Budete totiž vědět, kde to celé začalo – že v 18. století žil ve Švýcarsku hodinář a amatérský vědec Jacob Schweppe, kterému se podařilo zalahvovat a uchovat bublinky v lahvi a změnit tak celý svět. Že druhou revoluci způsobily o něco později jeho slazené limonády a tou úplně první, kterou kdy člověk ochutnal, byl právě tonic.
Stejně jako dnes věříme na blahodárné účinky určitých potravin, v 18. století měli lidé za to, že celou řadu nemocí může vyléčit voda se vzduchem. V takové atmosféře se oddal deseti letům experimentů Jacob Schweppe.
Nakonec v roce 1783 skutečně vynalezl způsob, jak bublinky zachytit a zalahvovat – sestrojil složitý přístroj fungující na bázi pumpy, kde se do vody během procesu přidávala síra s křídou. Hotová sodovka se uchovávala v kameninových lahvích s tvarem amfory a skladovala se v držácích naležato. I když tehdy taková voda vypadala z našeho pohledu poměrně zvláštně, stal se z ní díky víře v její účinky okamžitý hit. To, že s ní pracovali elitní švýcarští lékaři a v místních lékárnách se na ni stály fronty, ale vynálezci Schweppemu nestačilo. Chtěl, aby jeho lahve se sodovkou zaplavily celý svět. A tak se rozhodl expandovat do Londýna.
Těžko říct, kudy by vedla cesta Schweppes‘ Soda Water, kdyby se Schweppe v Británii neseznámil s Erasmem Darwinem (dědečkem slavného Charlese). Populární botanik, básník a další zapálený amatérský vědec se pro sodovku nadchnul natolik, že se rozhodl využít svých kontaktů a představit ji královské rodině. Schweppeho sycená voda nakonec získala v roce 1836královskou pečeť kvality určenou pro výrobky, které mají členové královské rodiny nejradši. V tuto chvíli už asi nikoho nepřekvapí, že se o patnáct let později stává Schweppes oficiálním nápojem Světové výstavy v Londýně, kde mělo možnost se sodovkou osvěžit obrovské množství návštěvníků z celého světa (a kde se prodalo neuvěřitelných milion lahví).
Píše se rok 1870 a druhá revoluce v nápojovém průmyslu je tady - Schweppe uvádí na trh svoji legendární Indian Tonic Water, historicky první oficiální limonádu vůbec. Za její signifikantní hořkou chuť může chinin, který britští kolonialisté používali jako protijed při nakažení malárií. Aby potlačili hořkost, pili nápoj s ginem a citrónem, v čemž nepřestali ani po návratu do domovské Anglie. Jejich koktejl si nejdříve oblíbilo celé Spojení království a pak - všichni. Úspěšné, i když už ne tak famózně, byly i další limonádové příchutě, které postupně Schweppes představoval – zázvor, citrusy, bitter a cola. Svoje konzumenty si nacházely díky chytrým reklamám, za které dostal různá ocenění, ale hlavně pro svou kvalitu. Schweppes totiž bublá od otevření až po moment, kdy ho vypijete.
